STĚHUJEME SE! Naleznete nás na nové adrese!

Prosinec 2014

Cora Crystal

31. prosince 2014 v 18:19 | Samee |  Vzpomínáme
Jméno vlčete
Cora Crystal
Druh / Pohlaví
vlk / vlčice
Rodina
Rodiče: Ariana a Balter; Sourozenci: Azur, Regan, Nadea
Partner
- - -
Potomstvo
- - -
Magie
Voda
Ovládá vodu. Zvládne ji vykouzlit na jakémkoliv místě, ale lepší moc má, když je někdy v blízkosti potůček, řeka apod. Proti nepříteli může vytvořit vodní štít, či na něj poslat nějakou tu vodní spršku nebo vyslat pořádnou vlnu. Magie vody má ale i tu výhodu, že dokáže chodit po vodní hladině naprosto bez problémů.
Povaha
Cora je jako vlče neuvěřitelně milá, ale neustále se bojí sama o sebe. To znamená, že je strašně opatrná a nerada dělá věci, které nezná nebo je neumí. Cizích vlků se bojí, ale pokud jí zrovna nějakým způsobem padnou do oka, pomalu si zvyká na to, že by jim mohla věřit. Vždycky si ale každého nejdříve pořádně prověří a nedělá hned ukvapené závěry. To, že vlastně prakticky vyrůstala sama, jí to naučilo. Je přeborkyně v lovení drobných živočichů, která jsou pro samostatná vlčata, jako je ona, důležitou životní věcí. A jak se vlastně naučila tak dobře lovit? Za prvé jsou to zkušenosti a zadruhé, že když samotinka putovala, musel se o sebe starat a nemohla riskovat to, že by v taktice lovu vyšla ze cviku, takže stále trénovala. Navíc, často také sledovala jiné vlky.
Jako dospělá už začíná pomálu více důvěřovat celému světu. Ráda se baví s ostatními a rozhodně tedy více nabyla na přátelskosti a veselosti. Má ale obrovskou lásku k vlčatům a k těm se vždycky chová velmi mile. Nemá problém s tím, aby se kdykoliv nezasmála. Před vlky je ale docela stydlivá. Vlčice jí ale nedělají problém, s každou je vždycky velká kamarádka, pokud se jí tedy podaří navázat kontakt. Je dost dobrodružná a ráda běhá. Miluje všechna roční období.
Dovednosti
Síla: 15%
Výdrž: 25%
Rychlost: 35%
Inteligence: 25%

Rose Minnie

31. prosince 2014 v 18:14 | Samee |  Kirigakure
Jméno vlka
Rose Minnie z rodu Majakki
Druh / Pohlaví
Vlk / Vlčice
Rodina
Rodiče: Lussy a Bloody (Majakkiové)
Sourozenci: Dark , Fantasy, Ice Moon, Light , Nighty , Blood , Lucky , Jecky , Jinxy
Partner
- - -
Potomstvo
- - -
Magie
Růže
Moje magie je zvláštní, ovládám růže. Dokáži je vyčarovat a obmotat je kolem protivníka, ale v levelu 1 třeba jen na 5 minut. Až ve vyšších levelech dokáži růže udržet déle. Například v levelu 5 je dokáži udržet i půl hodiny. Svou magii využívám ráda a jsem šťastná, když ji mohu někomu předvést.
Povaha
Dříve byla Rose Minnie vlčice, která každého nenáviděla, ráda zabíjela a ubližovala. Přidala se k vyhnancům a myslela si, že teď už bude spokojeně žít. Brzy ale zjistila, že ne. Zamilovala se totž do jednoho vlka. Stala se z ní přátelská a milá vlčice, která se chce změnit. Ráda každému pomáhá, ale je pravda, že se i často dostává do problémů. Chtěla by si najít nějaké doopravdy dobré přátele a to nejenom u vyhnanců. Ráda objevuje nové věci a rozhodla se, že bude vegetariánka. Ví, že to bude mít teď v životě těžké, ale neztrácí naději. Užívá si života a má ráda jaro
Dovednosti
Síla: 40
Výdrž: 20
Rychlost: 20
Inteligence: 20

Vlastnictví


Eliot

31. prosince 2014 v 9:26 | Samee |  Vzpomínáme
Méno:
Eliot (z rodu Angels)
Druh/Pohlavie:
Vlk/Vlk
Rodina:
Matka: Jaffarka
Ocko: Josh
Surodenci: Katniss, Prim, Rose, Finnic, Sno, Roo, Peeta, Hermossa, Louis, Fiona; a ešte jedna, jejíž méno nepozná
Partner:
- - -
Potomstvo:
- - -
Magia:
Vzduch (zatial neobjavená)
Eliot vie pracovať s vetrom. Môže ho zrýchliť, zpomaliť, može ho vytvárať, alebo tiež može meniť typ a smer vzduchu (vakuum, kyslík, dusík atp…), ale to až po značnom tréninku.
Povaha
Eliot je nevýrazný vlčík, ktorý je radšie niekde zašitý sám. Nemá rád, keď sa o nom moc hovorí. Sám toho moc nenahovorí a niekedy sa zdá, že ho niečo trápi, ale nieje tomu tak. Je mu jedno, aké je počasie, alebo kde sa pred ním schová, hlavní pre neho je, že bude sám. Nikomu len tak neverí a získať si jeho dôveru je velmi ťažké, ale nie nemožné. Má velmi nízku sebedôveru. Nikedy by na nikoho nezaútočil, ani bezdôvodne, ani z dôvodu, pretože má väčšinou len strach. Nevie ani moc bojovať, ale to mu nevadí, pretože je zasa o dosť chytrejšie a rýchlejšie. Prežil si ťažkú minulosť a to sa mu odrazilo aj do jeho velmi kludnej, stydlivej a bojácnej povahy.
Dovednosti:
Inteligencia: 35
Výdrž: 15
Rýchlost': 40
Síla: 10

Bloody z rodu Majakki

31. prosince 2014 v 9:17 | Samee |  Stříbrný Fénix
Jméno vlka
Bloody z rodu Majakki
Druh / Pohlaví
Vlk / Vlk
Rodina
Nevzpomínám si na rodiče
Partner
Lussy
Potomstvo
Ice Moon, Jecky, Fantasy, Dark, Blood, Minnie, Lucky, Nighty, Lighty, Jinxy
Magie
Bolest
Umím někomu způsobit bolest. Ne takovou, jako že mu do hlavy dám zlé myšlenky, ale třeba umím udělat aby ho bolela určitá část těla. Nejprve umím způsobit jen malé bolesti a potom větší a větší… Hodně záleží na levelu. Délka při levelu 1 je jen například 5 minut, 2 lvly 10 minut, 3 lvly 15 minut, … V každém levelu se to zvýší o 5 min.
Povaha
Jsem klidný a přátelský, mírný, ale i přes to nevypočitatelný. Miluji rychlost a nemám rád pach krve. Nemám rád smrt a smutek. Svou magii kvůli tomu využívám málokdy. Je na mě prostě až moc vražedná. Mám rád teplo, jaro a léto. Jsem rád s přáteli. Všichni moji blízcí si myslí, e jsem zemřel, ale není tomu tak. Tedy ano, je pravda, že jsem zemřel, ale někdo nebo něco mě oživilo. Doteď nevím, co. Nějaký démon? Drak Majakkiů? Drak přírody? Mám rád vodu a jsem trpělivý. Mám rád klid a pořádek. Sice už nejsem zrovna nejmladší, ale i tak se stále chovám trochu jako vlče.
Dovednosti
Síla: 30
Výdrž: 25
Rychlost: 25
Inteligence: 20

Vlastnictví:



Rain Eterni

31. prosince 2014 v 9:12 | Samee |  Vzpomínáme
Jméno:
Rain Eterni (Často používá přezdívku Cryptic, protože to k ní sedí nejlépe a nerada hned říká své pravé jméno, myslí si, že to je příliš cenná informace na to, aby jej mohla říkat každému na potkání.)
Druh / Pohlaví
Vlk / Vlčice
Rodina:
Sestra: Lanea (patří ke zvláštním případům, kdy se vlčat narodilo méně, než je běžné.)
Matka: Esadra
Otec: Neon
Partnerství:
---
Potomstvo
---
Magie:
Esoterika
Jak by se tahle magie dala popsat? Vlastně se to ani magií nazývat nedá. Tato vlčice totiž neměla magii a to až do svých tří let. Divné, ale teprve tehdy jsem zjistila, že přeceněn něco za schopnost mám a že vůbec něco takového je. Tohle má pouze díky své inteligenci a tomu, čemu všemu se dokázala naučit - ale nic není dokonalé, zatím to ovládá velmi slabě. Esoterika je vlastně víra, která věří v existenci nadpřirozena, že každý tvor má schopnosti, které kdysi před spoustou let byly přirozené a nemuseli se nijak učit a nebo trénovat. Tak téhle podivné existenci se to povedlo čirou náhodou prolomit. Dokázala se naučit a přijít na pohybování lehkými předměty, vidění aury a éterického těla, nechtěně a zcela neovladatelně slyšet myšlenky druhých a stejně tak i pár dalších věcí, které za tu dobu svého života dokázala objevit. Musí ale ještě hodně trénovat, než bude moct všechno tohle kontrolovat a využívat po svém! K těmto schopnostem patří třeba i intuice, ale předtuchy spíše patří mezi její povahové rysy.
Povaha:
"Nikdy nedávej snům přednost před realitou a nikdy nedávej realitě přednost před sny. Obě dvě mají stejně hluboký význam. Oboje dvoje jsou nějaké, každá má svou zápornou stránku a obě jsou plné lží."
~ By me
Není obyčejná a ví to. Ví, že nepatří mezi ty, kteří vsázejí pouze na hrubou sílu. Tahle vlčice má úžasně vyvinutou empatii, chápání svého okolí, pocitů ostatních vlků. Je vysoce inteligentní, avšak i přesto se velmi často podceňuje. Její sebevědomí je opravdu miniaturní. Je vcelku zasmušilý typ, smutnější povaha. Myslí si o sobě, že není podstatná a že zde být nemá.
Nemá pouze jednu tvář, není ani jako mince - o dvou stranách. Tahle introverzní tajemná bytost má strany tři. Často si připadá, jako osobnostní trojúhelník.
Ta první by se dala nazvat umělcem: Má totiž velké umělecké vlohy, ale je orientována o něco více prakticky a má ráda pořádek. Často vynáší definitivní estetické soudy, nikoli předčasné úsudky, které se mohou tolikrát změnit a není vůbec jisté na čem člověk je a tato její součást je nemá ráda.
Dává přednost samotě a klidu. Je velmi dobrým pozorovatelem. Cítí se jako oběť společnosti a upozorňuje na příkoří páchané na druhých. Je perfekcionista a ráda opakovaně kontroluje věci, jen aby byly zcela dokonalé. I sama chce být dokonalá, avšak nikdo dokonalý není. To si neuvědomuje, stále si nadává a nejspíš nikdy nebude vystupovat před někým, pokud nebude mít vše zorganizované, nacvičené a vžité a to precizně. Je silně mysticky založená se smyslem pro spravedlnost a pomstu.
Dá se řadit mezi idealistické tajnůstkáře s bohatým vnitřním světem. Odtažitá od druhých lidí, ale přesto se nebojí sáhnout k akci, je-li to potřeba. Často si na sebe vezme příliš mnoho zodpovědnosti, přetěžuje se a protože chce všechno udělat perfektně, dopadá to tak, že se přetíží natolik, že zkolabuje. Dávají si vše do souvislostí i tam, kde by je nikdo jiný nehledal, bizardní, že? Ale pro ni je to prostě způsob života.
Ta druhá část by se dala pojmenovat coby ochránce, jehož nejvýraznější vlastností je loajalita. Tahle část se orientuje zejména na mezilidské vztahy a pevné svazky se svým nejbližším okolím. Jedná se o velmi citlivé a zásadové oddělení jejího celku, které často staví zájmy rodiny a přátel před své vlastní. Vůbec netouží po získání mocenských pozic, vysokého postavení a převahy nad druhými.
Protože je pro ni tolik důležité uznání od druhých, snadno se urazí. Je v mnoha ohledech úzkostní (bojí se nebezpečí, rizika, o zdraví, být středem pozornosti). Naopak má ráda když někdo druhý převezme iniciativu a začne aktivně jednat. Často pak své okolí v dobré víře k nejrůznějším akcím přemlouvá a nutí.
Ačkoliv sama se v potírání nevhodného chování angažuje jen výjimečně, schvaluje tvrdé postupy druhých osob v zájmu zachování spravedlnosti. Velmi dost odpouští těm, kteří jí nějakým způsobem ublížili, nechce se tím zabývat, protože si myslí, že kdyby se neustále jenom otáčela, ztratila by směr, která má přímo před sebou.Její smyslově-citové založení z ní dělá vášnivého obdivovatele přírody a dokáže hodnotit krásu, pro niž má silně vyvinutý smysl. Avšak tohle její Já je velmi skeptické k teoriím a možnostem, které nikde dosud neviděli fungovat. Úspěšnost měří pomocí viditelných a dokazatelných výsledků. Při dlouhodobých procesech vyžaduje opakované ujišťování a průběžné vyhodnocování, které jí potvrdí, že jsou na správné cestě.
Má úžasnou paměť na situace, osoby, kdo co řekl, udělal a zdánlivě nesouvisející prvky jako například jaké při tom bylo počasí, jestli foukal vítr a nebo jestli bylo zataženo nebo bylo léto, jaro, zima, podzim, přesné datum, okolnosti a jaké měla dojmy.
Tou poslední a nejrozdílnější částí téhle bytosti, která má na své duši tolik šrámů:
Nejvýraznější vlastností se stává svědomitost a proto tohle nazývá správcem.
Správce se uplatní všude tam, kde je vyžadována svědomitost a odpovědnost. Jako všechny z toho jejího já je nespolečenská a nerada se svěřuje. Dává přednost ověřeným postupům a velmi nerada riskuje, nic méně stejně jako ta její ochranářská část. Často dosahuje nadprůměrných úspěchů.
Má vždy přehled o systémech, společnostech a hierarchiích okolo ní. Rychle odhadne, co je podle aktuálně platného systému správný postup a co naopak ne. Rebelii jakéhokoliv druhu považují za špatný nápad. Pokud chce systém změnit, vyhledá klíčové role a do těch se snaží kariérním postupem dostat, což se jí dříve nebo později podaří. Na to, aby se dostala společensky tam, kam chce, nelituje času a námahy. Prohřešky proti pravidlům netoleruje a ráda se drží nejrůznějších návodů, příruček a schémat. (Grafy, tabulky - cifry vidí snad úplně všude!)
Může se zdát někdy až příliš uzavřenou a strnulou, ale jejich okolí se na ni může vždy spolehnout. V jakékoli práci je efektivní a výkonní, nebo se o to alespoň vždy pokouší a snaží se - zde se projevuje její puntičkářství. Její sklon dodržovat postupy a měnit je jen pozvolna však okolí často chápe jako byrokracii. Její logika se soustředí čistě na každodenní život.
Špatně snáší, když někdo vyvolává zmatek. Ačkoliv je přímo ona málokdy iniciátorem bujarého veselí, ráda se podobných akcí účastní a snaží se utužovat své společenské kontakty. A nejedná se z její strany o přetvářku nebo kalkul. Mezi druhými lidmi se cítí opravdu dobře a i když je pro ni utváření skupin tak trochu záhadou, chce do nich patřit.
Jak často dochází ke skvělým výsledkům, ostatní okolí pak už nevidí, že toho dosáhla tisícem drobných a na sebe navazujících krůčků. Pro ně je to objev. Pro ni výsledek její tvrdé dřiny.
Všechny tyto strany se spolu prolínají a někdy je zatěžko jednu odlišit od druhé. Na druhou stranu se všechny mezi sebou přou a hádají se, která z nich uspěje a tomhle boji.
Tento boj ale nemá vítěze, protože všechno tohle se dá zařadit pod označení melancholika, kterým je v současné době celou svou duší. Asi stejně tak, jako její rozepře mezi intuicí a smysly. Ty jsou padesát a padesát, půl na půl. Dalo by se to s nimi přirovnat k Newtonovu Zákonu akce a reakce. Oba se přetlačují, ale mají stejnou váhu i sílu, proto se od sebe vždy dovedou do pohybu a obě se stejnou rychlostí od sebe vzdalují, nikdo z nich není první, nikdo z nich nevyhrává, a ani jedno neprohrává. A proto se budou obě navždy zmítat v boji bez konce, což ústí v nerozhodnost. Celkově je trpělivá, ale pozor, každý pohár jednou přeteče!
Jako vlče bývala dosti flegmatická a naivní, ale postupem času se toho dost změnilo. Více viz. minulost, ale pokud být nemá, tak se asi nic nedozvíte =P]
Minulost:
xX Vlče Xx
Byla tma. Vše okolo bylo skryto ve stínu, pouze vrcholky skalin a špičky stromů byli osvíceny měsícem. Potoky zurčely a hvězdná obloha se odrážela od hladin velkých jezer i drobných kaluží, které byli schopny uklidnit svou hladinu. Vánek hladil stébla trávy a noční zvěř skládala sladkou melodii noci. Světlušky se vznášely okolo v noci kvetoucích květů, které vábily noční motýly. Vše vypadalo tak poklidně… Všechno se tvářilo mírumilovně. Tu jarní noc pár vlků čekal vlčata.
Ucítila jsem změnu. Byla jsem z toho šokovaná, nevěděla jsem co se to stalo. Mé první myšlenky byly asi takovéhle: "Kde to jsem?! Je tu zima! Já chci zpátky!" Začala jsem kňučet. Matka mě ale vzala i s mnou sestrou a přistrčila nás k její hrudi. Oddechla jsem si, protože jsem znovu uslyšela ten známý zvuk, který jsem slyšela uvnitř. Otevřela jsem tlamičku a zalapala po dechu, plíce se mi tím naplnily vzduchem a tlapkou jsem nahmatala svou sestřičku. Ještě mě totiž nenapadlo, že mám oči a že jich můžu využívat, tak jsem používala pouze sluch, instinkty a hmat. Hned když jsem pochopila, co vlastně dělá, tak jsem si našla takovou tu malou trubičku, z které teče mléko - jak se to jmenuje doopravdy jsem se dozvěděla o něco později. Najedla jsem se a těsně jsem se přitulila k tomu co zrovna bylo okolo mne, aby mi nebyla zima. Po chvíli jsem usnula a ze snů jsem slyšela, jak má sestra ještě pořád kníká. Pokusila jsem se po ní nějak štěknou, aby byla zticha, ale místo zavrčení či štěknutí ze mě vylezlo úplně něco jiného. "No nic, mno. To se naučím někdy jindy. Snad," pomyslela jsem si a pak se mi už žádné sny nezdály, protože jsem spala na to příliš tvrdě.
Náplní mích prvních dní, týdnů nebo snad i měsíců nebylo nic jiného, jen slepé vlastnosti bytosti biologické, čili najíst se, cítit teplo a někde to co jsem do sebe dostala vyloučit, žádný společenský život. Až pak postupně až jsem začala docházet na kloub tomu, jak to s tím pohledem je. Začalo to skoro jako vždy myšlenkou. "Není to nesmysl abych vůbec nic neviděla navždy?" Pokusila jsme se zmanipulovat zalepená víčka, první jedno, pak druhé. Poprvé jsem viděla jeskyni, sestru, mámu a asi svého otce. Bylo to jedno z mých prvních dobrodružství.
Už v prvních okamžicích tohoto už nějaký ten význam mající života s mámou v jeskyni se začala projevovat moje povaha, která každému v mé blízkosti dával najevo, že se mě má i nemá bát a že opravdu mi společnost ani samota nevadí, na co narazím, na to narazím,i když spíše se přikláním k samotě. Takový introvertní život, v podstatě flegmatický. Jakmile se u mě začínala projevovat řeč, bylo poznat, že mnou nejčastější frází je "nevím" nebo "je mi to jedno". Ve svém vnitřním světě jsem začala budovat plán jak dojít svobody. Za nocí, když mí rodiče spali jsem se dívala z otvoru jeskyně na oblohu a po venkovní straně světa, světa který volal: "Pojď ke mě, nebudeš litovat. Budeš volná, nebudou žádná pouta!" Chtěla jsem ten hlas, to volání poslechnout, ale instinkt mě držel v jeskyni.
"Mám to udělat, nemám to udělat…" stála jsem jedné takové noci před rozhodnutím, jestli mám zkusit vyjít ven z jeskyně, nebo ne. Pohledem jsem ještě zkontrolovala sestru s rodiči a překročila práh jeskyně. Zorničky se mi stáhly, cítila jsem v krvi adrenalin, cítila jsem strach, ale zároveň mi všechno to co se stane zůstávalo lhostejné. Udělala jsem pár prvních kroků po povrchu země. Nadechla jsem se a rozběhla jsem se někam do neznáma. Někam do lesů. Měsíc svítil v kruhu, jako v tu noc, kdy jsem se narodila. Celou dobu jsem měla pocit, že teprve teď jsem volná, že můžu roztáhnout svá křídla. Napadlo mě, že bych toho mohla využít a naučit se něčemu dopředu. Zastavila jsem se, skrčila jsem se, Zavřela jsem oči, roztáhla křídla a pozorně jsem poslouchala okolí. Z nenadání jsem otevřela své světle modré oči, ve kterých se mi odrážel svit měsíce. Odrazila jsem se od země a silně a rychle mávala křídly. Chvíli jsem visela ve vzduchu. "Povedlo se," projelo mi hlavou, ale dokázala jsme se udržet jen chvíli a pak jsem spadla na zem. "To jsem si mohla myslet," utrousila jsem a vstala jsem. Nechtěla jsme riskovat, to že mě načapají rodiče, tak jsem se rozběhla zpět k jeskyni, ale ne vše se povede. Moje sestra se probudila a všimla si, že tam nejsem. Vydala se mi mezitím naproti a jak jsem utíkala, tak jsem do ní málem narazila.
"Co tu děláš?" ptám se.
"A co tu děláš ty?"
"Nic, ale co ty!?"
"Nic, šla jsme tě hledat."
"Ne nechoď mě hledat. Nikdy."
"Proč ne?"
"Ještě budeme mít průšvih, vrať se."
"Dobře." Moje sestra šla do jeskyně, ale já jsem si ještě lehla před jeskyní. Po chvíli jsem vstala a šla jsem do jeskyně. Usnula jsem a spala jsem až do rána.
Stále ještě musím být s matkou, ale až tomu tak nebude, budu se toulat.
"Budu patřit mimo všechno a budu bloudící duší ve svém světě.
Budu samotářská.
Budu hrozbou ostatním poutníkům.
Někdy nastanou chvíle, kdy se na to vlk bude muset podívat ale i pozitivně.
Někdy přijde den, kdy budeš moct říct ne.
Někdy snad přijde období, kdy se budu smět smát hlavnímu zákonu svého lidu.
Jednou se možná dostaví okamžik, kdy budu moc roztáhnout křídla i své duši a už je nebudu muset stáhnout.
Jednou se snad všechno splní…" přemítala jsem a snila celou dobu.
Postupem času jsem rostla, opustila jsem své rodiče a i svou sestru. Opustila jsem svou rodnou jeskyni a šla dál. Má duše mě vedla pryč. Někam daleko, ale já nevěděla kam. Ale já hlupák netušila, že svět tam venku je krutý. Jednoho dne, když jsem si už myslela, že jsem volná a že mě nic nemůže překvapit se mi stalo něco převratného…
Měla jsem zavřené oči a přemýšlela jako vždy nad věcmi, nad kterými se obyčejný vlk sotva pozastaví. Nevnímala jsem své okolí a naivně jsem doufala v to, že nikdo, kdo by mi chtěl ublížit zde není. Projel mnou mráz, když do mě strčila něčí tlapa. "Hele, mrně, nezavazej," ozvalo se se zavrčením. Dívala jsem se na vlčici, zhruba dvakrát větší než já a po chvíli jsem si všimla, že není sama. "Proč? Copak tudy nemůžu projít?" zeptala jsem se jí bez jakéhokoli tónu. "Protože tady je to jenom naše," ozvalo se ze zadu. "Hele, Chloe, co tam máš za mršinu?" rozchechtal se obtloustlý vlk s hlubokým hlasem. "Ale, nějaké mrně," sykla směrem k němu ta vlčice, která stála přede mnou. Opatrně jsem začala couvat se záměrem odejít pryč. "Ale, ale, kampak?" zeptal se mě jeden z nich. "Říkali jste mi, že mám jít pryč…" zamumlala jsem, ale to už jeden stál přede mnou a vrčel. "To sice ano, ale to jsme ještě nevěděli, že by s tebou mohla být docela zábava," uchechtl se ten tlustý a malátně šel ke mně. Nebála jsem se, ale byla jsem připravena na všechno. "Ať udělají cokoli, není to důvodem pro paniku," řekla jsem si duchu, ale mýlila jsem se. Pak všichni, celá tahle banda začala kroužit okolo mě, jak bych byla nějaká raněná laň, kořist, která se nemá jak bránit. Když jsem se podívala na oblohu, jakože jim uletím, zjistila jsem, že těsně nad námi krouží hned pět okřídlených vlků, pařících ke skupině a vrhají na mě zlostné nepřátelské pohledy. Zúžili se mi zorničky a rozběhla jsem se na okraj toho kruhu, ve snaze uniknout jim. Heh… Ale marně. Nejbližší vlk mě popadl do zubů a vhodil mě zpět doprostřed kruhu, který byl pořád menší a menší. Krčila jsem se a couvala, ale sotva jsem se lehce vzdálila, už jsem na patách cítila dech vlků z druhé strany pohybující se kružnice, neustále zmenšující svůj poloměr. Teprve, až viděli, že opravdu nemám kam pláchnout přešli z vrčení po útoku. Někdo mi skočil na záda. Ucítila jsem trhavou bolest, jak mi někdo zaryl zuby do křídla, čímž se ujistil, že jim nemůžu uletět. Ještě dlouho si se mnou hrály, ale téměř nic si z toho kromě bolesti nepamatuji, protože jsem ztratila příliš moc krve.
Po několika dnech jsem se probudila. Cítila jsem se hrozně. Pomalinku jsem otevírala své oční víčka a snažila jsem se zjistit, kde jsem. Moc mi to nešlo, pač se mi točila hlava a oči mi ne a ne zaostřit. Opět jsem je tedy zavřela. Cítila jsem, že ležím v něčem mokrém a že mám v tlamě krev. Několik hodin jsem tam jen bezmocně a unaveně ležela. Cítila jsem tolik trhanců po celém těle, že jsem nebyla schopna vstát, no ale i tak jsem se o to pokusila. První jsem se nemotorně převalila na břicho, zvedla tlapy a dala je pod tělo. Teď tu byl nejtěžší krok - vytáhnout se na ně. Když se mi to podařilo, kulhala jsem někam směrem k nějaké vodě, až jsem našla malou tůňku. Svalila jsem se u ní. Tehdy jsem neznala nic o magiích, ani takových věcech. Byla jsem zcela bezradná a bezbranná. Rodiče o tom nikdy přede mnou nemluvili, ani sestra mi o tom nikdy nic neřekla. Nikdy se nestalo to, že by mi někdo dal v něčem takovém lekci, asi tak jako v lovu. To kvůli mé flegmatické povaze…
V ten moment jsem se nad sebou pořádně zamyslela. Co jsem vlastně zač a čím bych měla být. V tenhle moment se začala přetvářet má povaha a to zcela. Postupně jsem si začala uvědomovat, svou vyspělost. Psychicky jsem již přestala být vlčetem. Zvážněla jsem.
Rány mi nikdo nikdy pořádně neošetřil, dodnes tam mám hluboké jizvy, které jen s těží zakrývám srstí, avšak v zimě nejsou vidět vůbec.
Nebylo to naposled, co mě takhle přepadli nějací vlci a zmrzačili, ale už jsem alespoň nebyla tak naivní jako předtím. Byla jsem schopna se bránit. Jak se říká - co tě nezabije to tě posílí. Mě tohle přetvářelo natolik, až jsem byla velmi opatrná.
Když mě ještě kdysi jednou napadli, zrovna ti, kteří byli první, přemohla jsem je. Ne díky síle. Ne díky rychlosti a obratnosti. Ne díky výdrži, ale pouze díky inteligenci a důvtipu…
xX Puberta a ten kousek dospělosti xX
Tahle obtížnější část mého života byla plná vyhýbání se ostatních, samotě a útrap, které jsem si dělala sama, avšak jedna z nich se pro mě stala převratnou. Tu popsat musím, i kdybych nechtěla, bez ní se v ději mého života nemůžeme posunout dál.
Zrovna jsem procházela okolo území jedné smečky, která se nazývala Smečka Zlaté plémě, avšak nechtěla jsem tudy jít. Už od začátku jsem se bála, měla jsem zlou předtuchu, tušení, slabé svrbění, že se stane něco, čeho budu dlouho litovat. (Druhým odpouštím snadno, sama sobě nikoli.) Nevěděla jsem co, byla jsem hloupá a to dost, že jsem to neuposlechla a tvrdohlavě jsem si tvrdila svou. Šla jsem mezi ně, lákalo mě to tam, ale zrovna se řešila jedna větší hádka. Moje soucitná povaha se přes to nedokázala přenést. Chvíli jsem rozepři tiše pozorovala.
"Padej!"
"Ty padej!"
"Drž tlamu!"
"Ty drž tlamu!"
"Ne ty buď zticha, pravdu mám já!"
"Ne, já!!!"
Sotva jsem stačila pochopit o co jde, spustilo se vrčení. Jeden se vrhl na druhého a všichni přítomní hádající se, se začali rvát. "Co?" pomyslela jsem si. Přeji si vidět svůj výraz v ten moment, když si jeden z útočníků kousl do vlastní nohy. "A dost!" zahřměla jsem. Všichni jakoby zastavili svou činnost a jenom otočili hlavu ke mně. Všichni párkrát zároveň mrkli, kdo je to tady okřikuje a pak se prali spokojeně dál. "Tak tohle to vážně nepochopím," pomyslela jsem si. Ještě chvíli jsem se dívala, jak se perou. Pak se někdo zeptal, jestli mě to baví se dívat na cizí problémy. To mě tak naštvalo, že jsem skočila mezi ně. Použila jsem násilí, něco co jsem používala a používám pouze v krajních případech a přitom to byla taková hloupost. Cítila jsem adrenalin v krvi, cítila jsem zlobu, která mě začala sžírat a ovládat. Všechny jsem jako smyslů zbavená kousala, brala do tlamy a odhazovala pryč. "Od sebe, od sebe," opakovala jsem přitom. Až po chvíli jsem si to uvědomila, to co dělám. Couvla jsem a sklopila uši. "Já… Omlouvám se, vážně jsem nikomu ublížit nechtěla… Jenom, jenom, jenom…" blekotala jsem vystrašeně a zaraženě. Všichni se na mě nepřátelsky dívali. "Je to monstrum," ozývalo se z šumu, který zavládl. Cítila jsem se tak hrozně, tak jak jsem se ještě nikdy před tím necítila. Jeden z vlků je umlčil a přišel ke mně. "Hloupé vlče," sykl, "do vyhnanství patříš, stvůro."
"Vždyť to není ani vlk, co je to?" slyšela jsem sem tam nějaké špitnutí. "Nevím, mám pocit, že je to kříženec všeho možného."
"Pche, a komu je co do toho, co je ta potvora zač? Stejně je to jednou monstrum, tak je to monstrum," ozval se jeden trochu hlasitější hlas, ale jiný se dovolil mu oponovat: "Co víš? Možná, že mi jsme ty monstra, kdo se hádal a vrčel po svých druzích? Snažilo se nás to jen usmířit."
"A je to snad její věc? Co je tomu stvoření do toho, jaké mi máme rozepře?!" Moc zvedl hlas. Ten vlk, který stál přímo přede mnou se otočil. "Ticho," štěkl po nich, "říkáte o ní, že je to monstrum. Také si to myslím, ale nejsem alfa, abych to mohl vyhnat a tím, že bych ji zabyl bych dokázal jedině to, že jsme stejní jako ona."
"Ale já…" pokusila jsem se říct něco na svou obhajobu. "Mlč!" okřikl mě. Nechtělo se mi tomu uvěřit. Byli tak zvláštní. Mluvili o řádu, hierarchii, právu a to se mi líbilo. Podvědomě jsem chtěla mezi ně, ale neměla jsem odvahu něco říct, jen něco malého, jen jediné slovo. Potichu jsem zakňučela. Tenhle vlk se hádky neúčastnil, přišel až později, nevěděl, co se dělo, jen viděl, že někdo cizí si dovoluje na jeho soukmenovce. Chápala jsem to, tak jsem jen čekala co se stane. V ten moment mi bylo všechno úplně ukradené, jen abych už tady z toho byla venku a nějakou chvíli jsem byla zabraná jenom do svých myšlenek a nevnímala jsem jejich vyjednávání. Po chvíli se zase otočil ke mně. "A co takhle tě, potvůrko, nechat na pospas dvounohým stvůrám? Přece jen, vrána k vráně sedá, že." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne? A proč ne? Copak není nic lepšího, než být pitván vědci a nebo viset na zdi coby trofej lovce? Hm?!"Opět jsem zakroutila hlavou. "A co je podle tebe lepší?! Kazit krásný den někomu, kdo ti nic neudělat?" Můj smysl pro spravedlnost povolil. "Co? Tak, teď si ze mě děláte dobrej den vy? Neviděl jste, jak se těchhle pár vlků hádalo? Neviděl jste tu rvačku, která pak vznikla? Neslyšel jste, jak jsem se je snažila uklidnit? Neslyšel jste, co mi na to ti sprosťáci řekli?!" zavrčela jsem a nevnímala, jak přichází stále další a další vlci se podívat na tuhle scénu. Ten vlk, co se na mě osopoval se zatvářil nedůvěřivě. "Tak rvačka povídáš?" zeptal se už klidněji. "Ano." Vlk se otočil směrem k pětici vlků, kteří zde byli hned ze začátku. "Zase vy!?" zeptal se, se zvýšeným hlasem. "Ne, lže, to není pravda!" začali protestovat. Štvalo mě to. Hodně. Tak hodně, že jsem začala vrčet a chtěla jsem jim dát za vyučenou. Vlk, hodnotící situaci to nejspíš nepochopil, nebo se přepočítal. Věřil víc svým druhům, než mě. Opět se otočil ke mně. "Zmizni, zrůdo. Utíkej co nejdál to půjde. Zmiz!" první slova byla tichá, tak aby poslední mohlo zřetelně vyznít. Ve zmatku jsem se otočila a utíkala pryč, nedívala jsem se před sebe a z ničeho nic… Prásk… Past sklapla. Ocitla jsem se v síti, pověšená někde na jakémsi stromě. "Pomoc… Pomoc!" volala jsem. Věděla jsem, že mi stejně nikdo pomoci nepřijde, ale nechtěla jsem se vzdát naděje na život. I tak jsem byla vychrtlá, nevím co by ti lovci na mě vycpávali, jedině, že by mi dali pořádně najíst. S tím uvažováním mi zakručelo v břiše. Znovu. "Tak tohle vážně miluju," pomyslela jsem si ironicky a snažila jsem se vymanit ze sítě. V dálce jsem zahlédla siluetu vlka. "Pomoc!" zvolala jsem ještě jednou. Ten se jenom otočil a šel pryč. "Ne! Prosím…" fňukla jsem. Chtělo se mi plakat, ale nechtěla jsem projevovat své emoce, vždy, když jsem jim dala volný prostor, stalo se něco špatného. Snažila jsem se lana sítě prokousat, ale ani náhodou. Nešlo to. Nemohla jsem dolů, dát si alespoň nějaký kořínek, ulovit myš… Jediné co jsem mohla bylo viset a čekat. Den se přehoupl v noc. Tehdy bylo chladno a nespala jsem. Musela jsem si to všechno uvnitř sebe urovnat. Dostihlo mě mé silné a precizní svědomí. Nadávalo mi, jak jsem neschopná. Vyčítalo mi, že jsem se mezi ně vrhla, že jsem je nenechala.
S ránem jsem slyšela hlasy, které se stále blížili. "Co?" pomyslela jsem si a rozhlížela jsem se okolo sebe. Šli ke mně dvounozí, ale viděla jsem je první rozmazaně, teprve po zaostření jsem si všimla pistolí. "Lovci…" projelo mi myslí a bodalo to, jako nůž v zádech. "Ne, já nechci umřít! Jsem na to mladá! Prosím! Pomoc! Pomozte mi, prosím! Někdo, kdokoli! Prosím! Prosím! Prosím…" žadonila jsem. Snažila jsem se síť, nebo to v čem jsem byla zavřená ještě trochu rozkousat, prohryzat cestu ven. Byla jsem stejně neúspěšná jako minulý den. Lovci přišli k síti. "Hele, co to tady máme? Okřídlený vlk? To by byla trofej!" zvolal jeden. "To ano, ale podívej se, jak je to hubené, vždyť ani nemáš co vycpat a kožešiny by z toho mrněte taky moc nebylo." Ozval se druhý. "Ani to není čistokrevný vlk a vidíš ty jizvy? To je tak do laboratoře," odsekl třetí a zároveň poslední muž. "Že vás to baví, ubližovat druhým," sykla jsem po nich. "Tak hleďme, ta kostra se chce rvát," zasmál se jeden z nich. "Nerýpej do mě, nebo ti ten tvůj velkej frňák ukousnu, ať se nemáš čím chlubit," pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. "Hele, neslyšels něco?" zeptal se jeden z lidských lovců. "A co takového? Takovou divnou větu, moc jsem tomu nerozuměl, jen něco na způsob, že ti ten frňák ukousne," řekl zmateně. "Co že jsi slyšel? A kdo to řekl!?"
"No, když…" pohledem začal hledat po okolí, zastavil jej až na mě. "Ona, to ta vlčice to řekla," řekl. Jeden z nich - zřejmě jejich šéf - podlehl cynickému smíchu: "Si ze mě děláš prču? Vlci nemluví! Víte vy co, seberte ji a pojďme, už na nás ostatní určitě čekají." Vzali mě, svázali mi tlapy a křídla a hodili mě do další klece. "Už zase klec, to vážně nemají nic originálnějšího?" pomyslela jsem si, ale už jsem s tím nic nemohla dělat. Odnesli mě pryč, jenom jsem cestou přemýšlela nad tím, co se dělo. Nad tím, čemu se jejich kápo smál. Napadlo mě, že bych měla nějakou schopnost, třeba přenos myšlenek a nebyla jsem ani zase tak moc daleko od faktu.
Donesli mě do k ohni, okolo kterého sedělo několik lidí. Odhadla jsem to tak na deset, nepočítala jsem to, měla jsem spoustu jiných starostí. Položili mě někam k ostatním klecím. V každé z nich bylo nějaké zvíře, ale ve většině byli vlci. Muži si přisedli k ohni a bavili se s ostatními, co s vlky, co se mnou. Bedlivě jsem dávala pozor, na každé slovo. Z toho mě vytrhlo až tlumené: "Pst." Otočila jsem se. "Ano ty," ozval se jeden vlk. "Co jsi zač?" zeptal se mě. Hlavu jsem odvrátila bez odpovědi zpátky k ohništi, až na to, že jsem ji svěsila dolů. Bylo mi hrozně, ba přímo příšerně, protože mi intuice říkala, že mě tak i tak prodají k vědeckým účelům. Ale ten vlk byl neodbytný. "Vím, že ti je hrozně, sám na tom nejsem nejlíp, ale nemusíš být uzavřená, když ti zbývá posledních pár dnů, možná týdnů života, užij si toho, dokud je čas!" přemlouval mě. "Když já nevím, taková jsem byla vždycky. Nevím co s tím," reagovala jsem. "Jsi mladá. Kolik ti je let?"
"Tři." [R]
"Aha, mě je pět." [D]
"Rozdíl." [R]
"Jo to jo. Ale ne zase tak velký." [D]
"Tak hele ty balíku, jestli sháníš holku nevybral sis nejlepší cíl." [R]
"Ale já… Chci se jen přátelit." [D]
"Dobře no. Věřím ti, stejně už nemám co ztratit." [R]
"No to teda nemáš, nikdo neví, kolik dní nás tu nechají trčet… Ještě jsem se stále nedozvěděl, kdo jsi. Já jsem Danrexness, ale zkráceně Danie, ten černý je Flut a tamtomu říkáme Negativista, ale vlastně se jmenuje Saerel." [D]
"Zvláštní jména." [R]
"Tak kdo jsi?" [D]
"To už sama nevím." [R]
"Stačí jméno, označení, nechci si tě na těch pár zbývajících dnů života pamatovat jako tu okřídlenou tajemnou a trochu i strašidelnou vlčici." [D]
"Ah tak. Víš, vnukl si mi nápad. Pamatuj si mě jako Cryptic. Prosím, mysli si to o mě a budu ti nevýslovně vděčná." [R]
"Ok, pravé jméno?" [D]
"Ty nedáš pokoj. No dobře, máš ho mít," otočila jsem se k němu. "Jmenuji se Rain Eterni, nikomu to většinou neříkám, protože mi všichni nakonec podkopli nohy. Prosila jsem o pomoc a nikdo mi nepomohl, prosila jsem o společnost, ale každý mě vyháněl, prosila jsem o jídlo a dostala jsem po tlamě. Nemám důvod být naivní." [R]
"Auch… Promiň, to jsem nevěděl. Jinak hezké jméno." [D]
"Díky, jsi první kdo mi něco takového řekl. Jako malou mě věznili, jakmile jsem nepotřebovala mateřské mléko, odešla jsem a nebrala jsem ohledy na to, že vůbec nic neumím, ani lovit, ani nejsem připravená na tenhle svět. A vůbec nevím proč ti to všechno povídám, vůbec tě neznám." [R]
"Nemáš za co… Asi kvůli tomu, že jsi nikdy neměla žádné přátele a rodina tě omezovala." [D]
"Ale to není důvod k tomu ti to všechno vyklopit." [R]
"Možná si procházíš velkou ztrátou, jako všichni tady. Čekáme na smrt, prosím tě, co se může stát?" [D]
"Můžeme zemřít." [R]
"A to se nám stane stejně." [D]
"A co když se nám podaří uprchnout." [R]
"Hele, tohle nemá smysl, jeden dikobraz se o to pokusil a prý to nepřežil." [D]
"Já nejsem žádný dikobraz." [R]
"No právě, ten má bodliny, by máš jenom zuby a kosti." [D]
"Co máš proti kostem? Já za to nemůžu." [R]
"Máš víc jíst." [D]
"A jak, když neumím lovit!" [R]
"Promiň, mám krátkodobou paměť." [D]
"To vidím, Danie." [R]
"Odkud znáš mé jméno?!" [D]
"Řekl jsi mi ho." [R]
"Aha, promiň, ty jsi Rain Eterni, že? Vážně nemám dobrého pamatováka." [D]
"Ano." [R]
"Můžu ti říkat jen třeba Rain?" [D]
"Pro mě za mě." [R]
"Díky, nemám rád dlouhá jména." [D]
Na chvíli utichl, což mu nevydrželo dlouho. Nevadilo mi to, konečně jsem se cítila jinak než jenom středem posměchu, i když mě asi testoval s jeho skutečně krátkou pamětí. Sociální část mého já se dostalo k vládě, nezasahovalo tomu ani umělecké já a ani logicko-matematické já. Ani umělec, ani správce. Cítila jsem se velmi dobrým posluchačem a poprvé jsem byla schopna vnímat do detailů své kladné vlastnosti. Nikdy jsem se v životě necítila lépe, než když jsem očekávala smrt…
Ani si nepamatuji, kdy nebo že jsem vůbec usnula. Prostě z ničeho nic bylo ráno a já ležela v mém vězení. Pohledem jsem hledala po okolí, jestli jsem na stejném místě, kde včera, nebo jestli mě nepřenesli na jiné místo. Vstala jsem a sedla jsem si. Ano, bylo to, to stejné místo, kam mě i s klecí položili minulý den. Ocas jsem podvědomě obmotala okolo těla a tlap. Hlavu jsem otočila směrem k Danieho kleci a dívala jsem se, jak spí. Po nějaké chvíli mi to nedalo a sklonila jsem se k němu, tedy spíše tak jak mi to dovolovaly mříže. Tlapu jsem prostrčila skrz a lehce jsem do něj strčila. "Stávej," zašeptala jsem. Na moment pootevřel oči, ale pak je znovu zavřel. Počin jsem zopakovala, zase nic. Ještě jednou… "Ještě měsíc mami…" zamumlal ze spánku. Zatvářila jsem se trochu nechápavě a ještě jednou jsem se jej pokusila probrat. Dan se protáhl a podíval se na mě se zmateným: "Co?!"
"Pšš, zbudíš lovce."
"Co se děje?"
"Děje se to, že odtud chci zdrhnout."
"Co?"
"Vím co jsi mi včera říkal, ale mám plán."
"To ten dikobraz měl taky."
"Ale neměl tu šanci co máme mi. Noční hlídka šla spát, protože už je světlo a potřebují dospat, zatím co ostatní snídají. Máme bezvadnou možnost."
"Když myslíš…"
"Ale mám zlé tušení, že nás za chvíli přijdou zkontrolovat."
"Takže o to pokoušet se zachránit si krk nemá cenu."
"Ale houby, všechno má cenu, stačí jen věřit."
"Když já bych si tím nebyl zase tak jistý."
"Nemluv a pojď."
"Já tě obdivuju, že si se mnou děláš starosti."
"Jsi můj jediný přítel."
"To se divím, ale jak se chceš z téhle kleci dostat?"
"Nech mě přemýšlet. Pracuji na tom."
Viděla jsem v tom jedinou cestu - rozbít klec hrubou silou. "Danie?"
"Ano?"
"Dokážeš tu klec rozbít?"
"Nejsem na to dost silný, už jsem to zkoušel."
"Moment… Já protáhnu tlapu skrz mříže. Můžu svou klec odtáhnout k nějakému srázu a pak se pustit dolů do propasti. Neboj se, vrátím se pro tebe."
"A co když to nedokážeš? Co když zemřeš?"
"Lepší to udělat rychle než trpět v laboratoři a být pitvána vědci."
Viděla jsem, že je mu do breku. "Neboj se." pokusila jsem se ho povzbudit. "Já se nebojím, jenom mi to je líto…" odvětil. "A co je ti prosím tě líto?" zeptala jsem se ho. "Všechno, ztratím tě a když zemřeš, tak mi odtud už nikdo nepomůže." "To ne, ale věř mi, že pokud to budeme jenom pořád odkládat bude to horší. Nebudu ztrácet čas. Jestli to přežiju, zatím. Jestli ne, tak sbohem." Onen extrovertní, přátelský vlk neudržel pláč. Smutně jsem se na něj usmála, ale nebyl čas. Musela jsem jít.
Dostrkala jsem se až na jeden sráz útesu, který jsem už kdysi míjela, ale pouze okolo. Na kraji jsem se zastavila. Hlasitě mi bilo srdce, jako důkaz toho, jak moc se bojím. Zavřela jsem oči, zuby co nejsilněji stiskla k sobě a předklonem se vrhla do propasti. Cítila jsem odporný pocit, úzkost. Svíral se mi žaludek a měla jsem pocit, jako by mi vnitřnosti měly každou chvíli vyletět z těla. Pokusila jsem se roztáhnout křídla, jak mi říkal instinkt, ale rozum na tohle měl jiný názor. "To nejde, máš okolo sebe tu hloupou klec!"
Očekávala jsem to nejhorší, těch pár sekund mi přišly jako celé hodiny a z ničeho nic… Prásk. "Proč?" vyvstala mi v hlavě otázka, když jsem ucítila silný náraz. Klec byla na padrť. A já? Že bych byla v celku se říct nedá. Celá jsem se třásla strachy. Pokusila jsem se vstát, ale bolelo to. Třásla jsem se, kolena se mi podlamovala, kdykoli jsem se jen lehce postavila. Pokusila jsem se vzletět. Štěstí z počátku nebylo na mojí straně, jakmile jsem byla kousek nad zemí, spadla jsem zpět na zem. Krvácela jsem. Sebrala jsem poslední síly a vstala na třesoucí se nohy. Odrazila se a vzlétla. Silně jsem mávala křídly, jenom abych se dostala nahoru.
S námahou jsem se svalila na okraj srázu. "Teď není čas na to, abys ležela!" napomenula jsem se, ale byla jsem ještě stále vystresovaná a měla jsem takový hlad. Vstala jsem a šla jsem směrem k táboru lidí, ale to byla chyba. Hned, jak jsem se tam dostala, všimla jsem si, jak lovci něco hledají. Napadlo mě, že hledají mě a chtěla jsem se otočit a utéct. Tedy až do chvíle, kdy jsem si všimla, jak odnášejí klec s Daniem někam pryč. "Ne!" vykřikla jsem a vběhla bez uvážení mezi ně. Nebyl to vůbec dobrý nápad, jakmile mě zmerčili, hodil po mě jeden z nich pytel a skočil na mě. Škubala jsem sebou, marně. "Ne! Ne…" Opět jsem skončila v kleci. "Ten čokl mě štve," řekl jeden z lovců a hodil klec se mnou do auta. "Prodám to vědcům, budou rádi a my taky," mumlal.
Chvíli jsem se dívala okolo sebe, skrz otravné mříže, ale pak jsem si lehla. Hlavu položila na tlapy. "Tohle ne…" pošeptala jsem zlomeně. Bylo mi hrozně. Bolelo to víc než nějaké zranění. Bylo to naposledy, co jsem kdy poznala přátelství, dál mě čekalo pouze suché očekávání smrti. Opět. Z posledních sil jsem zavyla. Bolelo to víc, než když jsem padala z útesu, víc než kdykoli předtím. Zavřela jsem oči a silně je tiskla k sobě. Chtělo se mi plakat a stíralo mě srdce. "Proč?" fňukala jsem a kňučela. Tlapou jsem praštila do neucelené stěny klece. Ještě jednou a ještě. Vstala jsem a práskala do klícky, ve které jsem byla stísněná ještě víc než v té předchozí. Hlavou jsem práskala o jednu tyč, překážející mi v cestě ven. Po chvíli jsem to vzdala. Ztratila jsem poslední naději na svůj život, svobodu. Všechny plány shořely, stejně tak i já.
Bolest mě nutila přemýšlet, o tom, co jsem kdy zkazila, co mohlo být lepší a co naopak se stát nemělo vůbec, jak mi kdo křivdil, kdo mi co provedl. "Odpouštím vám," zašeptala jsem. Mé myšlenky se ale zaměřili na něco jiného. Dívala jsem se na zámek, který svazoval dvířka se klíckou, přičemž se mi v hlavě zrodil nápad. Chtěla jsem ten zámek odemknout, ale čím? Ne, nic čím bych to mohla udělat tu nebylo a mé drápy jsou moc velké. Navíc, z kufru tohoto auta bych se jen tak nedostala.
Odvezli mne tedy na jakési laboratoře. Zkoumaly, jak to, že mám křídla a vše, co jim na mě připadalo nepřirozené. Alespoň mi tam dali najíst, ale život v laboratoři, jako žádný život.
Strávila jsem tam jeden celý rok. Postupně celkově odhalila část tajemství schopnosti, kterou vlastním. Poznala jsem spoustu zajímavých věcích, které jsem sama o sobě nevěděla a celkově to tam bylo až na posměch fajn, tedy až do té chvíle, kdy přišel čas na pitvu. Ve čtyřech jsem jim utekla a ještě jeden celý rok brouzdala po světě se záměrem najít Danieho, neúspěšně. Teprve v pěti letech jsem narazila na přátelsky vyhlížející smečku, ale moc jsem tomu nevěřila. Obcházela jsem okolo ní. Jak to bude pokračovat? Nevím, dokud to neprožiji. Nemůžu vám tedy vyprávět dál, ale příběh mého života nekončí, ba naopak, teprve začíná…
xX Život na území Niwatu, ten který teď prožíváte, ten přece do minulosti nepatří… xX
Dovednosti
Síla: 10 %
Výdrž: 10 %
Rychlost: 10 %
Inteligence: 70 %

Lussy z rodu Majakki

30. prosince 2014 v 19:38 | Lífi |  Vzpomínáme
Jméno vlka
Lussy z rodu Majakki
Druh / Pohlaví
Vlk / Vlčice
Rodina
Neznámá
Partner
Bloody
Potomstvo
Ice Moon, Fantasy, Dark, Jecky, Blood, Jinxy, Minnie, Lucky, Lighty, Nighty
Magie
Léčení
Mojí magií je léčení. Umím léčit nejprve jen malá škrábání, ve vyšších levelech už i nějaké nemoci a tržné rány, ale opravdu to hodně záleží na levelu
Povaha
Ráda létám a vyprávím či poslouchám příběhy o bájných vlcích a různých jiných stvořeních. Mám ráda společnost mé rodiny a přátel. Snesu samotu, ale vždy jsem raději s někým. Nesnáším namyšlené a nafoukané vlky, kteří si o sobě myslí bůh ví co. Také se poměrně nerada peru, ale když do boje musím, tak do toho prostě jdu. Jako tenkrát, za války, kdy proti sobě bojovali Majakkiové a Píseční vlci o Majakkiojské území. A my, Majakkiové, jsme bohužel prohráli. A byli jsme vyhnáni. Já a mých deset potomků, můj partner, Bloody, tam totiž zůstal. Mám svoji hlavu a nerada poslouchám rozkazy ostatních
Dovednosti
Síla: 30
Výdrž: 20
Rychlost: 20
Inteligence: 30

Vlastnictví:



Mexxie

30. prosince 2014 v 19:36 | Lífi |  Vzpomínáme
Jméno vlka
Mexxie
Druh / Pohlaví
vlk / vlk
Rodina
Rodiče: Darkness a Devil; Sourozenci: (f)Darkie, (m)Garal, (m)Senter, (m) Magicaler
Partnerka
- - -
Potomstvo
- - -
Magie
Oheň
Magie ohně je celkem tradiční. Takže, dokáže zapálit jednotlivá místa, která si vybere, nebo i větší plochy, pokud k tomu bude mít potřebnou magickou energii a sílu. Oheň se dost hodí i pro teplo, pokud je zima, takže není problém udělat oheň při jakýchkoliv podmínkách. Je vhodný ale i proti obranně. Ohnivý štít, či vyslání ohnivé koule proti nepříteli, vždy přijde vhod.
Povaha
Mexxie není doslova žádný miloušek. Nemá rád takové to přehnané "ťuťu ňuňu," ale zase nějaký ten, s prominutím, ha*zl, to tak úplně není. Drží se spíše na temné straně, ale vlivem několika sviťáckých smeček, které za svůj život navštívil, se z něj pomalu a jistě stává hodnější vlk. Ale jak se říká, povahu přímo nelze změnit. Vždycky už je nám nějak dána. Jen mírně změny jsou přijatelné. Jeho přátelskost se zvýšila na lepší úroveň a rád dělá kraviny a často se předvádí. Hlavně před vlčicemi, ale to je přeci úplně normální. Jeho nejlepšími triky jsou ty ve vzduchu, takže díky svým křídlům se právě tak, akrobaticky rád předvádí. Jeho srdce a důvěra se však špatně získávají. A ještě vzhledem k tomu, že je jeho duše čiře temná, je to o to horší. S tímhle se ale snaží nějak rozumně bojovat. Nelíbí se mu, když je moc sám. Je to také báječný romantik, což se mnohdy oceňuje. Jenže kvůli jeho špatně dobytnému srdci, toto nemůže dokázat a to ho často trápí. Potřebuje to nějak přerušit! Už jako malý chtěl být vlčím bojovníkem a tak na to rád cvičil. Pak se ale v rodině něco zvrtlo a on musel přestat. Dlouhé vyprávění. A až po té, co ze své rodné smečky odešel, si každou svou cestou procvičoval vše, co je pro bojovníka dobré, takže jako druhý hráč v boji dost ujde. Je obratný a ostatně vůbec, dost šikovný. Jeho specialitou je, uhýbání před čímkoliv, co na protivník pošle nebo co mu bude sám dělat. Rád si takhle nejdřív hraje, že dělá toho, co nic neumí, ale pak najednou překvapivě zasáhne tím nejlepším, co umí. Je tedy dobré, někdy nejdříve opatrně přeměřit jeho síly a až pak se s ním případně dát do boje.
Dovednosti
Síla: 35%
Výdrž: 20%
Rychlost: 25%
Inteligence: 20%

Richu

30. prosince 2014 v 19:35 | Lífi |  Vlci v Niwatu
Jméno:
Richu
Druh/pohlaví:
normální vlk/vlčice
Rodina:
Matka: Kemela Otec: Maisir
Sourozenci: Sestra Yaki Bratři Teph, Epheste a Clame
Partner:
- - -
Potomstvo:
- - -
Magie:
Oheň
LEVEL MAGIE 2
Neumím s ním ale zapalovat žádné obrovské požáry, většinou se vzmůžu jen na malý ohníček a někdy ani to ne. Moc svou magii ani nepoužívám, nemám ráda, když v mé blízkosti něco hoří. Vždy když něco zapaluju, dávám si dobrý pozor, abych nezapalila všechno okolo.
Povaha:
Jako první bych měla zmínit, že se bojím ohně. Je trošku paradox, že ho mám jako magii, bojím se ho od té doby, co můj domov shořel na popel. Ráda se koupu a miluju vodu v jakékoli podobě, mojí oblíbenou roční dobou byla, je a vždy bude zima. Když se vše pokryje sněhobílou prikrývkou, je to pro mě ráj. Moje oblíbena činnost je někde polehávat a poslouchat zpěv ptáků, nebo se procházet a zkoumat krajinu a různá temná zakoutí. Jsem jako skoro každý vlk masožravec, to ale neznamená, že občas neslupnu i nějakou tu zeleninu, nejradši mám meduňku a mátu. Když se seznamuji s ostatními, občas jim můžu připadat jako tozmazlený a drzý fracek a po pravdě někdy taková jsem. Vystačím si sama. Neznamená to, že společnost nemám ráda, ale nemusím zrovna být v jejím středu.
Dovednosti:
Síla: 15%
Výdrž: 30%
Rychlost: 25%
Inteligence: 30%

Leight

30. prosince 2014 v 19:32 | Lífi |  Vzpomínáme
Jméno
Leight
Druh/pohlaví
vlk/vlčice
Rodina
rodiče: Fier ; Vivienne
sourozenci: Lucy, Dan, Siére, White
Magie
Sklo
popis
Má magie není moc růzdnorodá, ale přesto s ní dokáži divy. Dělí se na tři části.
1. Sklo ammorfní
Toto je sklo bez krystalů. Může vytvářet přesné obrazce, hrany mohou být ostré jako břitva. Je pevnější, než krystalické sklo a když se láme. Jsou to střepy většinou větší. Tím pádem je toto bezpečnější.
2. Sklo krystalické
Sklo složené z krystalů. Skvěle slouží pro výrobu předmětů, které mají být ostré a přesto plastické. (Hrot kopí atd.)
3. sklo (obecně)
Mohu svou magii používat i na jiné věci. (Nádoby, dlahy, ozdoby…) někteří mě mají i za podivínku, kvůli tomu, že so občas vyrábím loutky nebo když mě někdo požádá i protézy.
Povaha
Jsem povětšinu času milá a ochotná. Mám ráda společnost, ale když jsem jejím středem moc se mi to nelíbí. Jsem spíše ta co stojí někte vzadějc a dívá se nebo si s někým povídá. Co se týče hádek, nemám je ráda, ale ještě více mě vytáčí, když mě někdo schazuje před přáteli. Slov mám vždycky dost, ať na obhajobu či nadávky. Ani těmi hezkými nešetřím. Vždy když je potřeba jsem ochotná se na někoho usmát, povzbudit ho nebo ho pochválit. Mám ráda lesy, jezera a výšky. Miluji zaječí maso. Kančí je mé nejméně oblíbené. Když je příležitost snažím se navázat přátelské kontakty.
Dovednosti
Síla: 25%
Výdrž: 30%
Rychlost: 30%
Inteligence 15%
Když je ze skla,není skoro vidět

Hiroshi Angel

30. prosince 2014 v 19:28 | Lífi |  Vlci v Niwatu
Jméno živočicha
Hiroshi Angel
Druh / Pohlaví
vlk / vlk
Rodina
Rodiče: Matka- Sasha; Otec- Tafari
Sourozenci: Nemá a nebo je nezná
Partner/ka:
---------
Potomstvo:
----------
Magie
Blesky
Kromě meče, se kterým umí velice dobře zacházet a využívá ho častěji jak při boji tak i obraně, zdědil také Hiroshi po svém otci sílu blesků. Když zavyje, dokáže si tak kdykoli a za jakýchkoli situací a počasí přivolat bouřkový mrak, který ho okamžitě nabyje svou energií a elektřinou. Když je Hiroshi nabitý, jeho srst se zježí a stává se velmi agresivní. V té chvíli je schopen dát ránu o síle kolem 3500 vlotů.
Ve většině případů se ale snaží krotit a většinou si postačí jen se svým mečem, který mu zároveň slouží jako prostředek k vlastnímu uzemění. Pomocí blesků se dokáže teleportovat ale jen na krátké vzdálenosti. Jeho příliš vysoká a výbušná energie mu nedovoluje teleportaci na delší vzdálenosti, jelikož by hrozilo že by se při ní mohl usmažit nebo při nejhorším explodovat. Při jeho teleportaci totiž dochází kntomu, že se jeho tělo pod obrovským a zároveň krátkodobým tlakem zahřeje na maximální teplotu, takže je vysoce pravděpodobné, že se po přemístění z jeho srsti začne trochu dýmit nebo velmi často jeho tělo dosahuje teploty okolo 300℃.
Díky bleskům, které mají samy o sobě vysokou teplotu, je teda zcela logické že mu vysoké teploty či přímý žár nebudou dělat potíže a za chladných nocí či v zimních obdobích mu zima nebude nijak zvláště vadit.
Co mu ale zcela jistě vadí je voda, kov, stříbro a prostě vče co je z kovu nebo se třpytí na slunci.
Hiroshi zatím dokáže útoky jako jsou: Bleskový útok, Voltový útok, rychlý útok, dělová rána.
Ve vyšších levelech magie pak dokáže útoky jako: Hyper paprsek, Bleskový tesák, Železný zkus, Paralyzér apod.
Svou magii bude postupem času ještě objevovat a zdokonalovat.
Povaha
Hiroshi Angel je bezstarostný vlk, který si dělá ze svých nepřátel legraci. Je to vlk, ketrý je takřka nevyzpitatelný a často mění své nálady. Jindy ho můžete potkat jako zcela klidného, normálního, pohodového vlka, se kterým se můžete dát i do řeči. Přece jen je to ale čestokrevný, divoký vlk z temné strany, takže pokud se ukáže jako agresivní máte jedinou šanci, schovat se a modlit ať vás nenajde. Angel však není zbrklý a do ničeho se nehrne bezmyšlenkovitě. Je velice opatrný a ostaržitý. Má k tomu své, dá se říci, osobní důvody. První si raději dotyčného několikrýt prohlédne než se s ním dá do řeči. Nedalo by se však o něm říct že je nespolečenský nebo že by se společnosti vyhýbal, jen ho k tomu vede velká opatrnost.
Než se z někým dá opravdu do koncerzace, raději si chvíli popostojí o podál a obhlídne situaci. V případě že se mu bude zdát něco nejasné a podezdřelé, beze stopy se z místa vypaří.
Jako jede z mála vlků, dokáže šplhat po stromech což pro něj představuje velkou výhodu. Může se v nich jak ukrýt před zraky ostatních, tak mu může sloužit jako výborné útočiště. Hiroshi si rád hraje na tajemného a hned tak někomu se neukáže. Kdyby ho však někdo zpozoroval dříve než od, toho dotyčného, tak by nejraději zabíjel. Jako správný vlk, i Hiroshi dokáže být agresivní, vzpurný, zlí a nenechá si v žádném případě nic líbit. Při boji je však zcela klidný, vyrovnaný a než něco udělá, pořádně si promyslí každý svůj krok. Je velice rychlý a mrštný má taky velmi dobré reflexy a nic mu hned tak neunikne. Dokáže se pohybovat velmi obratně, rychle a při tom tiše. Tyhle vlastnosti z něj činily jednoho z nejhůře polapitelných vlků ve městě Koganei, které strážily hlídací a speciálně cvičení psi, kteří se ho už několik měsíců snažili dopadnout ale marně.
U Hiroshiho hraje roli, především první dojem, né z jeho strany ale ze strany dotyčného vlka. Je důležité aby se k němu dotyčný choval s respektem a úctou. Po té se Hiroshi tak bude chovat k němu i když na první pohled s mečem na zádech nemusí působit moc simpaticky, věřte ale že když ho poznáte blíže a vytvoříte si s ním silné pouto, dokáže k vám být velice přátelský, milý, ochotný a především ochranitelský.
Pokud se stanete Hiroshiovým přítelem bude za vámi stát v dobrém i zlém, bude vás obdivovat a ctím a bude vás ochraňovat na každém kroku. Pro výjmečné jedince by položil i život.
Ale když odhalí svou temnou stránku, ukáže své divoké a vražedné já v celé kráse. Je schopen prakticky čehokoli a svým nepřátelům dá pořádně za vyučenou. Při boji je to doslova stroj na zabíjení a on se umá rvát sakra dobře. Je hodně agresivní ale né zbrký, nemilosrdný a někdy se i doslova vyžívá v utrpení svých nepřátel. Nikdy je ale nenechá trpět příliš dlouho jelikož se domnívá že by to byla jen zbytečná ztráta času. Když bojuje s vlkem větším než je on sám, nikdy v tom nevidí nevýhodu. Zkrátka, nechá svého protivnáka až se unavý a vyhýbá se jeho útokům. Teprve po té mu zasedí posledná a smrtící úder. Se svými soky si nehraje jako kočka s myší jelikož to nemá vůbec za potřebí. Není sadista. Snaží se jen své soky odrovnat co nejrychleji a pak už to pro něj končí. Je také velmi chytrý a učenlivý. Rád se poučuje jak ze svých, tak i z chyb ostatních.
Dovednosti
Síla: 40
Výdrž: 25
Rychlost: 20
Inteligence: 15